A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick.

“Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší. A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru? Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.” – Martin Pecina

K tomuto textu bych se chtěl vyjádřit stejnou formou jakou je sám pojat a to rádoby neutrálně.
Rozmýšlením nad podobnými tématy, ať knih o mortadelle či penisech, nebo asi plýtvání, čas od času strávím pár chvil.Jenže být myslitelem nad těmito tématy je podle mě užitečnější, než být jedním z jejich aktivních členů. Ne že bych byl striktně proti vzniku zmiňovaných věcí, myslím si, že kultura, zda-li se to takto dá nazvat, je důležitá a to včetně knih s cihlami. Přeci jen si nemyslím, že cihelny dělají nějaký historický průřez, i když to asi nebude hlavní pointa knihy.
Přeci jen rozmýšlením nic nezkazíte, nic tím nepotisknete, ani tím nevyvoláte veřejnou diskuzi. Naopak se posunete, většinou dojdete nějakému závěru, ale ten už nechám na vás.
Další část mého komentáře spočívá ve vyjádření se k datu vydání článku a samotné podstatě. Článek je z roku 2019 a hlavní myšlenkou je otázka tisku ne úplně podstatných knih. Nyní jsme v roce 2020 ve druhé vlně pandemie viru Covid-19 máme ta sebou značnou přeorientaci na virtuální prostor a já se ptám jestli je tato otázka stále aktuální a jestli není lepší a účinnější řešení těchto otázek. 
Můj pohled na věc je takový, že přestože jsem vyrůstal již na elektronice a myslím si, že jsem se rychle adaptoval vcelku bez problémů na vzniklou situaci. A i přestože se začaly ve značné míře pořádat virtuální akce, kterých jsem se dost často účastnil, tak pokud tato situace nebude trvat tak dlouho aby naše i mladší generace zapomněla, nebo zapomněly, na to jaké to bylo si vzít knihu do ruky, nebo jim to bude již natolik cizí jako mě dotyk žáby, tak zde stále bude nutnost tisknout mortadelové knihy. Zatím jsem stále pro to, ale vše se může změnit.

Is content more important then form/design?

Want to know why content is more important than design? Want to learn how to make content more valuable to your users? You will learn the answers from this article!

Introduction

What place do you give the content? Do you consider it more important than design, and if not, why? Content is why users choose your website. Don’t neglect this. It is the content that makes your website unique.

Design is just the design of the content. If your website has a good design, this is a great advantage, but no more. Now you will find out why.

Design is the frame, but not the entire artwork.

No matter how wonderful your website may be, users will not use it just because your website has nice buttons or the website header looks unusual. This isn’t enough to get regular users. Unusual attractive design is always good. This’ll allow you to create a positive impression of your users who visited the site for the first time, but then it all depends on the content.

The importance of form

What is the importance of design? It consists not only in visual appeal but also in the convenience of the site. It should be convenient for users to use your website. This is one of the main goals of good design. The design is designed to make content more accessible.

The text should read well, and the pictures should load quickly. Is your site like this? A competent user experimenter will make your site only better, but you should not give the design the first place.

Why is content MORE important?

The website of any company is its business card. The user should make an impression of the company, based on your content, and in this matter, you will be helped not by design, but by content.

Design is just the design of the site, but not the site itself. The core of the site is content. Only he will help to form an opinion about your business. Focus on the content, and then you will see the response of users. It will bring you much more fruit.

How to make content more valuable?

For your content to be more valuable, you need to write on topics that are most useful to your user. Ask yourself what your user needs and what you can give him. The answers to these questions lie in the specifics of your case. Analyze competitor websites. Look at their content. How exactly and with what do they fill their websites?

Paradox o grafikovi

Paradox o grafikovi


„Umění je svobodné. Je pod takovým nátlakem grafismus vůbec ještě uměním?“

„Představte si, že takovému grafikovi někdo vnutí námět (to se jistě stává), například vyrobit plakát pro oficiální slavnost. Záhy si uvědomíte, kolik volnosti mu vzhledem k různorodosti objektu, již vytvořených k podobným příležitostem, jejich interpretace nabízí.”


Grafický dizajn je dnes viac službou ako umením. Nemá toľko obdivu a už vôbec toľko voľnosti v tvorbe. Grafický dizajnér je pod neustálym nátlakom, obmedzovaním ‘veľkej temnej beštie,’ ktorá zapríčiňuje, že vizuálne umenie, grafizmus nie je slobodným umením.


„Jaké podoby nátlaku?”


„Ty nejhrubší jsou nabíledni: být líbivý, být přesvědčivý, být spravedlivý. Chci tím říci, že objekt (nazývam tak produkt, který je výsledkem grafikovy práce) musí přinášet potěšení pro oči; že objekt v pozorovateli vyvolá úmysl vydat se (ve dvou váznamech: jít a věřit) na nějakou akci, výstavu, do nějaké instituce atd.; že objekt bude věrnýdané věci (instituci, výstavě atd.), její liteře a jejímu duchu.”


Je v ňom sloboda, ale uprostred nátlaku. Grafik je zahnaný do kúta. Má len veľmi obmedzenú možnosť pohybu. Grafizmus vychádza z komunikácie, ktorá je neoddeliteľnou súčasťou verejnej sféry, preto grafik nepredstavuje len umelca, ale aj promotéra.


„Co vlastně znamená žít pro takového grafika?”


Musí vedieť ponúknuť svoje dielo a vec, ktorú propaguje. Jeho dielo je objekt, ktorý musí vzbudiť ešte aj iný záujem ako len potešenie pre oko. Je to druh rýchleho umenia, ktorého cieľom je prekvapovať a, čo v najkratšiom čase prinútiť oko upnúť sa na jeho dielo v rytme každodennosti.


Jean-Francois Lyotard, 2002, Návrat a jiné eseje

Všechno souvisí se vším

Klára Peloušková ve svém článku apeluje na nové pojetí myšlenky udržitelnosti a hlubší zamyšlení se nad touto problematikou. Jako příklad vybírá firmu IKEA, která je přesvědčena, že dobrý design musí být dostupný každému. Proto také hovoří o „demokratickém designu“. IKEA tvrdí, že na trh přináší výrobky, které v sobě spojují udržitelnost, formu, funkci a kvalitu, to vše za nízkou cenu. Otázkou je, zdali je toto opravdu demokratický design, nikoli pouze stereotyp bez volby.

Každá mince má svůj rub i líc. Designéři by měli přemýšlet do důsledků jejich počinů. Nejde jenom o recyklovatelnost produktu, jde o prostředí, ve kterém byl produkt vytvořen, kdo na něm pracoval, za jakých podmínek, jak byl obstarán materiál, do kolika zemí se bude distribuovat? Nejde jenom o to vytřídit plastovou láhev a poté zasednout za počítač a svou neuváženou prací podporovat světovou apatii.

Má vůbec cenu se o něco snažit, když problém začíná už v samotném zažitém systému společnosti? Reforma systému není možná. S dávkou naivity a optimismu se můžeme pokoušet měnit jeho části, ale narazíme na kouzelný citát, že všechno souvisí se vším. Nic moc, spíš nic než moc, ale můžeme mít aspoň dobrý pocit

Porno nebo Brno? Kolekce triček si vtipně zahrává s typografií a testuje smysl pro humor

Co má společného Brno a Porno? Zdánlivě nic a přesto je toho spousta. Důkazem může být vtipný a drzý koncept jednoduchého trička, které sofistikovaně potvrzuje, že Brno je nejstylovějším městem republiky.

sofistikované a drzé

Při pohledu na bílé a černé triko s nápisem Brno, které byste si chtěli třeba pořídit na památku návštěvy moravské metropole, vás po chvíli něco zarazí. Ano. To Brno vypadá také jako slovo Porno. Typografická hříčka, která je zdrojem celého nápadu, je jednoduchá, přesto působivá. Jako první na nápaditou spojitost upozornil již před rokem typograf Lumír Kajnar na svém facebookovém profilu. Síla sociálních sítích udělala své a kongeniální vtípek zaujal i místní umělkyni Natálii Perkof, která ho dovedla do podoby, kterou vidíme dnes.

Vše vychází z pocitu, ze se nám v Brně dobře žije a byla touha tento postoj sdílet veřejně. Zároveň si také ze sebe děláme legraci ve stylu Brno je jediný vtip, ve kterém lze bydlet,“ připomíná Natálie, že město pod Špilasem má smysl pro humor v genech. Zároveň je zde ale v každé ulici stále cítit silný vliv prvorepublikového funkcionalismu a jeho střídmé a strohé funkčnosti. To se projevilo i v návrhu fontu, který Natálie Perkof pro slogan Brno/Porno vymyslela. Bezpatkový font se používal právě v době, kdy zde vyrostla slavná vila Tugendhat nebo Zemanova kavárna. [zkráceno]

původní článek

vlastní komentář

Myslím si, že článek nesoucí nadpis, který začíná slovem porno, zaujme skoro každého. Proč? Protože lidé přirozeně tíhnou k věcem, které jsou zakázané, v tomhle případě tabuizované. Mě konkrétně nadpis zaujal. A ještě více mě zaujala typografická hříčka, o které článek pojednával. Už jenom tím, že dokáže velmi rychle upoutat naši pozornost. A pak samotné přirovnání Brna a porna mi přijde velmi chytré. Líbí se mi, jak tato vtipná hra se slovem implicitně ukazuje, jaké město Brno ve skutečnosti je. Já sama mám k Brnu blízko a spojitost mezi tímto městem a pornem vidím takovou, že obojí si na nic nehraje. Nesnaží se nic skrývat. Obojí je explicitní. Zkrátka mi to přijde jako velmi zajímavá hra s typografií, která nám v jednoduchosti řekne, o čem všem Brno je.

Martin T. Pecina: Někteří grafici si spletli dveře u příjímaček

S grafikem a typografem Martinem T. Pecinou jsme během rozhovoru pokryli širokou škálu témat. Od jeho charakteristického vzhledu, přes kritický náhled na českou typografickou scénu až po to, jaké kýče doma skrývá.

Známe ho jako bibliomana a bibliofila. Tvoří knižní grafiku pro řadu českých nakladatelství, např. Host, v roce 2011 publikoval odbornou knížku Knihy a typografie — v první půlce letošního roku bude na trhu třetí rozšířené vydání. Vedle toho je autorem online typografické příručky Typomil a blogu o typografii Typofilos. Má zálibu v dýmkách, o kterých rovněž píše blog.

Čtivých 10 minut nejen o české typo scéně právě začíná:

* Na české grafické a typografické scéně patříš mezi nepřehlédnutelné osoby. Jsi výrazný svou tvorbou, názory a v neposlední řadě i vzhledem, nebojíš se kritizovat. Kombinuješ staromilectví s punkem, máš zálibu v dýmkách a všichni znají Tvůj plnovous, knír i vytetovaná písmena na těle.

Moje otázka vlastně směřuje k tomu, kdy sis začal takto specificky vytvářet svoji vlastní vizuální identitu? A je to pro Tvou tvůrčí profesi nutnost, nebo to prostě přirozeně nějak vyplynulo?

Cílené budování vizuální identity bych, s dovolením, přenechal lidem, kteří nic nevytvářejí a o nic se nezajímají, a tak musí zakrývat vnitřní vyprázdněnost okázalým zevnějškem. V mém případě se jen navenek projevuje to, čím se dlouhodobě zabývám, ať už to je design, historie, tetování, nebo klasický pánský styl včetně dýmek, staromódních vycházkových holí a jiných blbostí, které dělají život trochu zábavnějším.

Jak člověk stárne, dojde v určitém okamžiku k osvobozujícímu poznání, že může říkat a dělat si co chce, protože není na světě síla, která by mu v tom zabránila. Takže zatímco někdo po městě chodí v děrovaném nátělníku a ve slipech, jiný si nechá vytetovat na vyholenou hlavu pánské pyje, jako ta úžasná seniorka Isobel Varley. A v tom je demokracie asi úplně nejopojnější. Za předpokladu, že jsme dostatečně sebevědomí, abychom unesli případné úsměšky nebo nepochopení svého okolí. 

Sám sebe vnímám výhradně skrze věci, které dělám, ne skrze to, jak možná na ostatní působím. Na prvním místě je pořád ještě knižní grafika a věci s ní související: přemýšlení a psaní o designu. Zajímám se o dění kolem sebe, o politiku, společnost. To se pak logicky promítá do práce, do textů i do názorů na design, kulturu a svět. Tyhle věci mě formují jako osobnost. Ne úvahy nad tím, jestli moje profese vyžaduje nějaké mimikry, abych naplnil něčí představy o tom, jak má vypadat designér či nedejbože umělec. 

* A co Tvoje ostré názory? Grafice se aktivně věnuješ přes třináct let, proti čemu se na české typografické scéně nejvíce vyhraňuješ? Sleduješ ve své kritičnosti nějaký dlouhodobější cíl? 

To je zvláštní dotaz… možná mi úplně schází sebereflexe, ale mám pocit, že v posledních letech se jen velice málo veřejně zaobírám kritikou věcí, které mě nebaví, ve prospěch práce, která mi přijde dobrá a přínosná. V prvé řadě ale zastávám názor, že ve svobodné zemi a na svobodné planetě si může každý tvořit, jak ho napadne, a já určitě nejsem Bůh, který má ostatní soudit. Navíc kolem sebe — a říkám to zcela upřímně — vidím řadu lidí mnohem schopnějších, zkušenějších i povolanějších. Rád jim tu profesi kritika, kterou jsem si pro sebe neúmyslně uzurpoval, přenechám. Problém je, že málokomu se do reflektování typografie vůbec chce. Pokud se ale máme někam posunout, pak ve veřejném prostoru musí zaznívat různé, třeba i kritické ohlasy. Debata o našem oboru se nebezpečně často smrskává na prosté zpravodajství o soutěžích a výstavkách, páč je to jednodušší a není třeba moc u toho přemýšlet.  

Je asi přirozené, že mě velká část produkce grafického designu nezajímá nebo neoslovuje, ale rozhodně nejde o nějaké programové „vyhraňování se“. Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti pravidelně publikoval, očekává se, že budu ještě pořád schopen formulovat smysluplnou myšlenku a prezentovat pevný názor. Pak si například v neskonalé pýše dovolím napsat troufalý názor, že efemérní trendy na přehlídkách grafického designu jsou nudné, a že někteří grafičtí designéři chtějí ve skutečnosti dělat volné umění, jenom si spletli dveře u přijímaček na vysokou školu. 

* Knižní grafika a sazba je tvoje doména, k jaké knize se rád a často vracíš a proč? Ať už vizuálně, obsahově, konceptuálně…

K přečteným textům se vracím málokdy, zpravidla jenom k odborným knihám. Čestnou výjimkou jsou samozřejmě různé úplně pokleslé žánry, například foglarovky, u kterých si nejlíp odpočinu. Rád si prohlížím obrovskou knížku o písmech Adriana Frutigera, stejně tak grafické úpravy Oldřicha Hlavsy, který má u mě doma vyhrazenu vlastní poličku. Občas otevřu některý z asi dvacítky starých ročníků časopisu Typographia, které jsem kdysi dostal svázané, a pořád mě ještě baví staré knížky Alberta Kapra i různé monografie významných grafiků. Sutnar, Ziegler, Typographia od Rudera a samozřejmě Joseph Müller-Brockmann, to jsou všechno stále platné věci. 

Opakovaně mě ke čtení vybízí Kniha v českém kubismu. Český kubismus byl, myslím, jedním z našich největších příspěvků ke světovému umění a designu. Fascinuje mě od architektury až pod nábytek a keramiku. Paradoxně nejméně zajímavé mi přijdou ty obrazy, ze kterých náš lokální kubismus vlastně vyšel.

* Máš tedy nějaké kubistické užité kousky doma?

Máme doma třeba dózu od Janáka i hrnky a popelník od Hofmana. Ať jde o knihy, desky nebo porcelán, design je nedílnou součástí života. Velkou slabost mám i pro Dietera Ramse, který léta pracoval pro Braun a povedlo se mu vytvořit minimalistické a zároveň totálně nadčasové dílo. Když mám někdy užitého umění plné zuby, tak raději poslouchám hudbu nebo si prohlížím monografie různých umělců — Boudník, Kolář, Ovčáček, Dubuffet, starší Rittstein, ale taky Hokusai, Hiroshige, Henry Darger a ostatní umčo, meditace a čuňárny.

* Čeští typografové patří v oboru mezi celosvětovou špičku. V čem podle Tebe vynikají? V čem, myslíš, že tkví jejich úspěch?

Jestli mezi typografy chceme počítat i písmaře, tak ta základní premisa sedí, protože právě mezi autory písem jsme měli a pořád máme velké osobnosti. Byť každá z nich je úplně jiná. Slavoboj Tusar nakreslil báječné písmo pro děti, Oldřich Menhart jel celý život po vlastní trajektorii bytostného kaligrafa. Úžasný je jeho Manuskript, ten by si zasloužil pořádnou digitalizaci. Josef Týfa mi přijde o něco vážnější a techničtější, ale kromě své nejznámější antikvy, která se právem pořád objevuje v našich knihách, nakreslil i veselý Juvenis, takže jsem asi v zajetí předsudků. Jan Solpera je kapitola sama pro sebe — jeho plakáty, knižní obálky a novoročenky v sobě spojují písmaře s kaligrafem a typografem dohromady, je to velké dílo a velká škola pro nás ostatní… Ty se ale zřejmě ptáš na současnou digitální generaci, která začíná až Františkem Štormem, mužem mnoha tváří a talentů. Grafik, písmař, metalista, heraldik, malíř, spisovatel a glosátor, ale i sládek, co si na chalupě kutí vlastní pivo. Ovlivnil nás všechny, co pracujeme s písmem, a jeho typy jsou právem populární skoro všude na světě. 

Před časem vyšla publikace Typo 9010 a v té je myslím vidět všechno, co u nás v daném oboru za prvních dvacet let od revoluce vzniklo. Někde v té knize se dá nejspíš najít pádná odpověď na to, čím jsou čeští písmaři výjimeční. A částečně i v produkci písmolijny Briefcase, jež si vytyčila za cíl ty nejlepší příklady novodobé tvorby písma nabídnout veřejnosti. 

* Typo 9010 je poměrně čerstvá záležitost. Pro čtenáře doplním, že ji čeští písmaři představili v prosinci 2015. Když zůstaneme v českém grafickém prostředí, co Tě v poslední době zaujalo? 

Koncem února jsem byl členem jury soutěže o Nejkrásnější české knihy roku 2015, to je pro každého typografa slastná záležitost. Mám slabost pro knížky z Baobabu a letos mi udělaly radost superrůžové Žvejkačky, Baoplaneta Luboše Drtiny nebo Havětník s ilustracemi Daniely Olejníkové. Těžké rozhodování bylo mezi výtvarnými publikacemi, protože ta kategorie bývá zpravidla fantasticky obeslaná.

Úplně největším zážitkem pro mě ovšem byla kniha Palimpsest Petra Jambora, která úplně převrací náš pohled na klasickou knihu. Palimpsest je historicky vzato kniha na pergamenu nebo papyru, ze které byl vyškrabaný nebo smytý původní text, aby se dal drahý materiál znovu použít — je to vlastně recyklace knihy. Petr Jambor udělal v podstatě totéž. S tím rozdílem, že nějakou mně neznámou procedurou vymazal prakticky veškerý obsah ze staré knížky o olympiádě v roce 1980, aniž by jej nahradil obsahem novým — ten už si musíte sami domyslet. Výsledek je rozkošný: bílé stránky s občasným černým rámečkem, slepá obálka s nehybnou barevnou plochou.

O knize jsme v komisi hodně debatovali a všichni jsme ji různě otáčeli na světle, abychom zjistili mechanismus mazání nebo objevili různá rezidua původního textu a obrazového materiálu. Stará knížka, které dal autor nový život, i když do vzniklé prázdnoty nic vlastního nepřidal. Je to jakási tematizace paměti, ztrácení významu — vždyť koho dnes zajímá olympiáda před pětatřiceti lety? V době konání to asi byla zásadní událost pro miliony lidí, ale dnes se scvrkla na pouhý výčet statistických údajů.  

* V rozhovoru pro radio Wave říkáš, že jako Češi nemáme dostatečně rozvinutou citlivost pro vnímání prostředí, ve kterém žijeme, že neexistuje skoro žádná regulace. Nakolik mohou pomoci regulace a nakolik jde o jakýsi zabudovaný nevkus v našem DNA? Jak lze v lidech, kterým grafický design a typografie nebo design nic moc neříkají, podle Tebe tuto vizuální citlivost rozvíjet? 

Kdybychom měli delší demokratickou tradici, nebyla by snad žádná regulace potřeba, poněvadž na Západě je kvalita prostředí o poznání vyšší. Ten takzvaný nevkus, zabudovaný do DNA, je vlastně jen deficit dobrých příkladů. Kdyby se u nás urbanismus nepřerušeně vyvíjel v klasické tradici ulic, náměstí a  blokové zástavby, asi bychom dovedli rozpoznat a vyžadovat kvalitu. Netoužili bychom po smutných, osamělých domech v satelitech bez společenského života a základní občanské vybavenosti. Třeba bychom něměli pocit, že každý panelák musí mít svoji individuální barvu, nebo dokonce tři, a pravděpodobně bychom nechápali domy jako nosiče reklamního šuntu. První ránu nám zasadila sorela, druhou ránu masová výstavba sídlišt a třetí ránu raný kapitalismus, který dovolil zdánlivě vše a ze kterého jsme se doposud nevzpamatovali.  

Citlivost k prostředí se rozvíjí od narození. Kdo je obklopený krásnou architekturou, čistými ulicemi a uměřenou grafikou, která respektuje prostředí, ten si nedovolí přimontovat na sgrafitovou omítku světelný poutač. Regulace má ten smysl, že nastaví rozumné hranice pro to, co se ve veřejném prostoru ještě smí. Veřejný prostor totiž slouží veřejnosti, ne jednotlivým obchodníkům. Argument, že každý si může na dům přimontovat, co chce, protože mu patří, prostě neplatí. Každá stavba včetně barvy fasády nebo reklamního nápisu je součástí širšího celku, bezohlednost do společného prostoru nepatří. Na to se docela dobře hodí výrok Václava Havla: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatím co těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“

* Teď z jiného soudku, na svém blogu Dýmkař uvádíš, že dýmky jsou nejmužnější záliba (po pěstěných vousech, šermu, střelbě a přebalování). Kdy tohle Tvoje potěšení vzniklo? Je to záliba čistě osobní, nebo se také více angažuješ mezi českými dýmkaři?

To bude určitě víc než pět let, co jsem při práci naposlouchal hodně audioknih a rozhlasových her včetně holmesiády a případů komisaře Maigreta. Oba klasikové si, jak známo, každou chvíli buď zapalují dýmku, nebo o fajkách aspoň mluví, tak jsem se o téma začal trochu zajímat. Výsledkem byl nákup asi čtyřiceti dýmek různých tvarů, velikostí a materiálů, archivace pěti kilogramů tabáku, vznik blogu o dýmkaření, účast na soutěžích v pomalém kouření a  pravidelné návštěvy dýmkařských srazů. Teď chodíváme s kolegy do sklepa jednoho pajzlu na Vinohradech, říká se tam tomu „U Smradu“, ale ještě v Brně jsme se každé úterý scházeli v pivnici v centru. Tam, ve skupině právníků, elektrikářů, studentů a knihovníků, bývala skvělá atmosféra plná nekonečných debat o tom, jak pitvat mrtvé potapěče a za jakých podmínek beztrestně střílet spoluobčany.

* Knihy, typografie, kníry, dýmy — čemu věnuješ nejvíce času a co Tě nejvíce baví?

Když je počasí, vezmu si na dvorek u domu počítač, knížky pak vymýšlím tam. Kroutím si u toho knír a kouřím fajfku, zatímco z otevřeného okna burácí Antonín Dvořák nebo Duo Yamaha. Všechno se dá skloubit dohromady. Moje paní má pocit, že celé dny jen sedím u počítače, což je nejspíš pravda, ale já na to rád odpovídám, že mám bohatý vnitřní život. 

* Lidi milují kýče, každý doma nějaký máme. Máš doma také nějaký, na který nedáš dopustit?

Gramodesky Sagvana Tofiho. Chceš je vidět? Sagvan je pořád bezkonkurenční, na paty mu šlape jenom Jan Cézar. Velká škoda, že se Cézar vykašlal na hudbu a založil si nějakou reklamku.

* Martine, jaký kulturní zážitek v Tobě vlastně z poslední doby rezonuje nejvíc? Doporučil bys nám nějaký koncert nebo výstavu?

Na konci roku byla v Rudolfinu Magdalena Kožená, která celou sezónu hostuje na koncertech s Českou filharmonií, to byl pěkný zážitek. Když jsem zmiňoval kubismus, neměl bych zapomenout, že v Domě U Černé Matky Boží je otevřena výstava českého kubismu, to je nutnost pro každého milovníka umění. Klauzury na Umprumce už sice skončily, ale vyplatí se tam jednou za půl roku zajít a podívat se, co nového dělá nejmladší generace. Rád chodím především do Halounova typografického ateliéru a do Krejzkova ateliéru Grafický design a vizuální komunikace, ale moc mě baví i ilustrace od studentů Juraje Horvátha, sklo Ronyho Plesla nebo porculán Maxima Velčovského. Na konci jara bývá výstava Nejkrásnějších knih a na konci léta další Bienále grafického designu, ale to je zatím ještě daleko.

Bohatství dat a bída pozornosti

Umělá inteligence – pokročilá technologie, těžko uchopitelný pojem, jedinečný fenomén, systém spojený se snahami člověka vytvořit entitu napodobující flexibilitu lidského mozku schopnou inteligentně řešit složité úlohy a problémy, entitu schopnou dosahovat nějakého cíle. Vztah člověk-stroj v těchto souvislostech nabírá zcela nové podoby. Technologie není pouze nástrojem, ale umí být i schopným spolupracovníkem či v mnoha oblastech dokáže lidskou nepřesnost zcela nahradit (např. automatizace v průmyslu). Méně se o ni pak mluví jako o odrazu našich společenských hodnot a principů. Tato rychle se vyvíjející oblast už není pouze tématem budoucnosti, ale je naší žitou současností.

Umělá inteligence hraje dnes v kultuře zásadní roli. Stala se mechanismem ovlivňující volby, chování a představivost milionů lidí. Tyto tzv. nelidské entity jsou schopny skládat hudbu, psát filmové scénáře, vytvářet ohromující vizuální prvky nebo např. “style transfer”, vývoj algoritmů schopných vytvářet obrazy dle výtvarného rukopisu libovolného malíře a mnoho dalšího. Technologie bez zásahu lidské ruky.

V dnešní době, hlavně kvůli probíhající pandemii, se takřka celý svět přesunul do digitálního světa. Výukové programy, konference, přednášky, výstavy, přehlídky, to vše se přesunulo do online prostředí. Převážně jsem se zaměřila na módní průmysl. Od vzestupu chytrých technologií k zrození virtuální reality, inovace v digitální technologii změnila módu tak, jak ji známe. Odvětví postavené na exkluzivitě se stalo přístupné všem, protože digitální nástroje otevřely dialog mezi publikem a značkami. Instituce digitální módy věří, že je to teprve začátek.

“Módní průmysl je zastíněn velkou spotřebou, konzumací. Každá kolekce zanechává nesmazatelnou karbonovou stopu. Žádná značka nemůže vyřešit problém udržitelnosti, ale společně jako odvětví může vědomě udělat krok vpřed a očistit budoucnost.” 

Institute of digital fashion se snaží o udržitelnost módy a vytváří modely v 3D programech. Kolekci pak předvádí jako interaktivní show na různých platformách a sociálních sítí. Také se snaží vyhnout stereotypům genderu.

https://artalk.cz/2020/11/02/bohatstvi-dat-a-bida-pozornosti/

Staví se všude kolem nás.

Chátrající obchod či honosná vila z první republiky. Proč opuštěné skvosty nikdo neopraví?

V první vlně pandemie v březnu 2020, bylo mnoho znám zavřených doma a vlastně nikdo moc nevěděl co bude. Někteří začali doma cvičit, jiní se věnovat svým opomíjeným zájmům nebo si našli nové. Já chodila na procházky. Alespoň na chvíli vyjít ven, prozkoumat okolí a ulice města. Čím více se budete rozhlížet, tím více toho ve městě objevujete a může vás napadnout jedna věc. A to je to, že je tu spousty nevyužitých a chátrajících budov a prostor se zabetonovanými vchody a zabedněnými okny, které jsou často poničené, zchátralé a neobydlené. Často i člověku nebezpečné. Už jenom v části Ostrava – město je jen evidovaných 31 takových budov. Většinou jsou to budovy, které někdo zdědil a nemá o ně zájem. Či jejich majitel bez potomků zemřel. A tak tyto budovy chátrají dál. Klidně i v centru města, nebo na frekventovaných místech.

Při rostoucí poptávce bytů a lidí kteří nemají kde bydlet, tyto budovy pro například tento účel chátrají. Přitom se mnohdy jedná o historické skvosty architektury. Majitelé nemají zájem a nejraději by budovy zbourali pro stavbu nových. A proč ta tak je? Když se najde někdo, kdo by budovu koupil a opravil, často je překážka ze stran úřadů. Místo aby památkáři tzv. skákali radostí, že stará budova bude opravena, často těmto lidem, kteří mají zájem o opravu, házejí klacky pod nohy v podobě spousty nařízení jak a co musí být opravováno a co mohou a nemohou použít od sklepa až na půdu. Takže se nedivím, že takoví lidé buď o budovu ztratí zájem nebo je prostě jednodušší ji zbourat. Avšak musím říct, že projekt na stránce www.byty.ostrava.cz, mě mile překvapil, protože společnost Černá louka s. r. o., kterou vlastní ze 100 % Statutární město Ostrava, nabízejí bydlení v centru Ostravy, za přijatelné peníze a většina rezidencí vznikla právě rekonstrukcí. Postupně bude k dispozici celkem 60 bytových jednotek, ve třech rezidencích (Husova, Střelniční a Janáčkova) z nichž už jsou dvě dokončeny. Také je však počítáno s novou výstavbou dalších městských bytů rezidence Nové Lauby.

MAPPA

O úsilí obnovit staré domy mělo město, větší zájem už od roku 2018, ale až tento rok se dozvídáme o Městském ateliéru prostorového plánování a architektury, který je hlavním koncepčním pracovištěm Ostravy v oblasti architektury, urbanismu a tvorby města. Ten byl přitom založen k 1. červenci 2019. Tento ateliér se zaměřuje nejen na architekturu ale třeba i na budování zeleně. Až na stránkách se vlastně dozvíme, co všechno už bylo předěláno či vybudováno, nebo jaké akce jsou v jednání. A vlastně o tom není nikde ani zmínka, což je škoda.

Azbest kam se podíváš.

Na začátku července se objevila zpráva o rekonstrukci výškového domu v Ostrčilově ulici v centru Ostravy. Návrh pro město připraví studio světoznámé architektky Evy Jiřičné. Objekt o 22 podlažích je kvůli technickým problémům prázdný už od roku 2013. Návrh na jeho proměnu by město mělo mít k dispozici v lednu příštího roku. Objekt má nefunkční opláštění, které navíc obsahuje azbest. Jeho konstrukční systém má statické poruchy a nevyhovující jsou například i únikové trasy. Demolice objektu ale podle odborníků není nutná a jeho nedostatky by bylo možné vyřešit rekonstrukcí.

„Výškový dům v Ostrčilově ulici rozhodně patří ke známým architektonickým dominantám Ostravy. Již léta je ale ve velmi špatném stavu a náročnost jeho rekonstrukce způsobila dlouhodobé oddalování problému,“ uvedl primátor Tomáš Macura (ANO). Podle něj by se ale město nemělo vzdávat svých dominant. Což tento názor zastávám i já. Nikde se už ale nepíše, že bylo schváleno snížení budovy a zároveň výstavba přilehlého parkoviště.

ostravský mrakodrap v Ostrčilově ulici,1975


Jiřičná už v březnu 2018 měla navrhovat přístavbu národního domu ve Frýdku Místku z bývalé nádražní haly. Kde její ateliér vyhrál v soutěži. Model byl hotov za dva měsíce. Nikde jsem se však nedočetla, že by stavba alespoň začala.

A plánuje se a staví dál.

Nevzhledné budovy srovnány se zemí. Tak zní titulek zprávy, která se objevila 14. 12. na stránce Události Ostrava. V těchto dnech dělníci dokončují demolici přízemních budov v centru Ostravy. Plocha má být připravena pro budoucí novou stavbu o které ještě není rozhodnuto. Nedávno také získal svou podobu parkovací dům za katedrálou Božího Spasitele v centru Ostravy z rukou studia Chalupa architekti, který má nabídnout prostory pro obchody a služby a kapacitu 400 parkovacích míst. Město přitom počítá i s tím, že budovu bude možné v budoucnu podle aktuální potřeby přebudovat například na bytový dům.

A už v červnu se odsouhlasil prodej pozemku pro novou dominantu Ostravy. Chtějí tam vystavět nejvyšší mrakodrap v Česku. Součástí budovy, která má vzniknout na pozemku pracovně nazývaném Slza, mají být dvě věže – jedna obytná s byty ve 48 patrech, druhá administrativní s kancelářemi ve spodních patrech a hotelem s vyhlídkovou restaurací nahoře má mít dokonce 60 pater.

Když pomineme probíhající stavbu na Černé louce, jelikož to budou univerzitní budovy, při hlubším pátrání se dozvídám kolik se tu toho má stavět. Například bytový dům v Janáčkově ulici, parkovací dům před městskou nemocnicí Ostrava či nová budova pro novou koncertní halu, která vznikne jako přístavba Domu kultury města Ostravy, kterou vyhrálo studio z New Yorku.

11.12. 2020 vyšla zpráva na moravskoslezském deníku, že byl schválen rozpočet pro město Ostravu. Titulek začínající slovy: „Méně peněz obvodům, stavět se bude…“ je vcelku k pozastavení, a to minimálně z pohledu dopadů nemoci Covid-19. Jako plusem těchto plánů je alespoň dokončení rekonstrukce Kulturního domu Poklad po sedmi letech či historická budova Jatek, další revitalizace Havlíčkova nábřeží u Ostravice nebo obnova Grossmannovy vily.

Proč se tedy budou stavět a plánují se další a další budovy, když město není schopno ani dostavět či zrekonstruovat sliby rok a více staré? A když máme tolik krásných, ale bohužel zašlých neobydlených budov, které by se dali opravit a nemuseli se bourat? Bohužel na tyto otázky neumím odpovědět, ale je smutné, že s tímto vším hlavně odchází docela podstatný kus historie, tedy skoro celé dvacáté století. Nejsem proti tomu, aby se města dále rozrůstala, renovovala a stavěli se nové moderní věci. To už k vývoji a pokroku patří. Ale zasadit moderního obra přímo do centra města, kde už i bez něj je málo místa? A nechat chátrat staré budovy a kus historie?

Tereza Racková

vlastní článek

Rozhovor s Katarínou Balážikovou a Matějem Sumcem


Lenka Hámošová


Lenka Hámošová
Počas online festivalu Uroboros: Designing in Troubling Times, ktorého ste sa zúčastnili ako organizátori workshopu zameraného na kritickú prax v dizajne, viackrát zaznel fakt, že kritický dizajn v strednej Európe nemá tradíciu a prakticky neexistuje. Pre viacerých zahraničných účastníkov workshopov bol tento fakt celkom zarážujúci, pre niektorých možno až ťažko uveritelný. Téme absencie kritického dizajnu na Slovensku a Česku sa venujete už zopár rokov: založili ste online participatívny blogzin Critical Daily, ty Kataríno vedieš na Katedre vizuálnej komunikácie na VŠVU předmět Kritika – kritická prax v grafickom dizajne a sama iniciuješ kritické projekty a spolupráce so slovenskými dizajnérmi v rámci o. z. Open Design Studio. Aké sú podla vás dovody, prečo u nás nemá kritický dizajn príliš odozvu?

Katarína Balážiková
U nás nie je vybudované teoretické zázemie v dizajne. V skúmaní dizajnu sme na bode nula, keď ešte len začíname skúmať vlastnú históriu. Nemáme vela vlastných teoretikov dizajnu – a už vobec nehovorím o tom, že by sme riešili témy ako design studies, čo je špeciálna oblasť teórie dizajnu, ktorá sa zaoberá interdisciplinaritou a presahmi medzi dizajnom a inými odbormi. Až relatívne nedávno vzniklo Slovenské múzeum dizajnu, čo je ďalší dovod, prečo sme toto zázemie nikdy nemali – nemali sme inštitúciu, ktorá by sa dizajnu systematicky venovala.
Slovenské centrum dizajnu sice funguje už dlhšie, ale zaoberalo sa skor mapovaním komerčnejšieho trhu v produktovom, textilnom aj grafickom dizajne, a nezaoberalo sa príliš výskumom a teóriou. O tom svedčia aj staršie čísla časopisu Designum, ktorý vychádza síce už dlho, ale v minulosti ani dnes sa nezameriaval príliš na výskum, presahy dizajnu a kritickú reflexiu.
Na školách sa teória dizajnu naučí, teda neviem, či sa medzičasom niečo zmenilo, ale vidím to na svojich študentoch, ktorí netušia, čo sú to design studies, drvivá vačšina nepozná ména teoretikov ako Rick Poynor či Steven Heller. Na VŠVU, pokial viem, do dnešného dňa neexistuje poriadna knižnica s knihami z oblasti teórie dizajnu.
Dalším z dovodov je stále silná modernistická tradícia, ktorá prezentuje dizajn ako remeslo. U ludí, aj profesionálov a teoretikov umenia, preterváva predstava, že dizajnér má byť neutrálny, má sa snažiť len čisto a jasne sprostredkovať informáciu. Historicky sa totiž neočakávalo, že by mal alebo mohol dokonca zasahovať do obsahov, alebo ich sám vytvárať. Na Vysokej škole výtvarných umení na Katedre vizuálnej komunikácie už nejaké presahy s architektúrou, priestorom, novými technológiami možno pozorovať, ale stále sa nehovorí o tom, prečo nemá význam v dnešnej mediálnej spoločnosti už vnímať dizajn oddelene od obsahov, že dizajn nie je len remeslo. Súvisí to s mediálnou spoločnosťou, v ktorej žijeme, ktorá vplývá na vytváranie úplne novej definície grafického dizajnu. Ak sa vo výuke dizajnu prezentuje nejaký výskum, tak je veľmi prakticky orientovaný, zameraný na prieskum trhu a zisťovanie, aký nový produkt trh potrebuje. Tým sa utvrdzuje vnímanie dizajnu ako problem solving disciplíny.

Matěj Sumec
Nejspíš se k tomu ještě dostaneme, ale role designéra je zkrátka definována z velké části jím samotným.

KB
Áno, kritická prax a speculative design je činosť, ktorá je založená na vačšej autonómnosti dizajnéra. Bohužial, u nás sa dizajnér, ktorý reflektuje nejaké spoločenské témy, považuje skor za vizuálneho umelca, a takáto činnosť nie je príliš pochopená ako súčasť dizajnérskej profesie. Nevníma sa kontext mediálnej spoločnosti, že dizajn je sám o sebe už tou správou/informáciou, a preto ho od obsahu nemožno tak striktne oddeliť. Ja som sa stretla počas mojho výskumu s analģiou, ktorá to presne popisuje a argumentuje: medium is the message – design is a medium – design is a message. Dizajnéri dnes vo svete bežne vychádzajú z mediálnych a design studies a zahrňajú kritickú prax ako súčasť svojej profesie. Takýmto príkladom je napríklad Matěj, nebo bývalá vedúca katedry dizajnu na známej škole Sanberg Institute v Holandsku Annelys de Vet, ktorej agendou sa stal práve kritický dizajn.

MS
Myslím si, že zde Katarína nastínila obecný rámec, který se dá opravdu stáhnout na současnou situaci okolo kritických praxí designu ať už na Slovensku, nebo v Čechách. Dovolím si ale z vlastní perspektivy podotknout, že příklady jedinců, nebo již zmíněných vysokých škol a studií, zabývajících se postupným přechodem a objevováním nových tendencí v designu nebo vizuální komunikaci přibývá. Byl bych rád, kdyby na tento jev měly vliv i aktivity spojené s Critical Daily, festivalem Uroboros a dalšími iniciativami, které v současnosti začínají fungovat.Důležitá mi přijde rovina posunu pravomocí designéra, jeho role by se měla začít měnit, nelze nereagovat na změnu, kterou můžeme pociťovat ve světě okolo nás.

LH
Može sa dizajnér posunúť z pozície riešiteľa problémov na toho, kto problémy sám hľadá a definuje?

MS
Přesně o tom mluvím, dnes jsou hranice nastaveny pro velké proměny, předefinování rolí vidíme ve všech sférách společnosti a umění a design konkrétně by neměly být pozadu.

KB
Má to potenciál, určite. Dizajnéri, ktorí sa venujú kritickej praxi, už neriešia len problém, ale problém sami aktívne hľadajú. To je prapodstata kritickej praxe. Dávaš otázky, no nesnažíš sa za každú cenu na ne primárne odpovedať. Kritická prax je totiž o tom, že vyvoláva diskusiu – je to jedna z jej základných funkcií. Nemusí niečo prioritne chcieť vyriešiť, ale skor zvýšiť povedomie o nejaké téme, zmeniť myslenie a prípadne donútiť luďí ku konkrétnym činom.

LH
Prečo kritický dizajn príliš nerezonuje v našej dizajnérskej obci?


KB
Súvisí to s už spomenutou predstavou, že dizajnér, ktorý sa venuje kritickej praxi, tvorí už v polohe voľného umenia a do dizajnérskej profesie to už neptarí. Na druhej strane, naše galérie zase príliš nechápu, že dizajnér može byť dnes aj kurátorom. Tiež nerátajú s kritickými dizajn projektami vo svojich programoch. V našich galériách chybajú výzvy pre grafických dizajnérov, ktoré by podnietili vytváranie vlastných kritických konceptov. Neoslovujú nás s tým, že by sme mali vytvoriť výstavu k nejakej vlastnej téme. Skor nás využívajú iba na vyriešenie dizajnu výstavy, na ktorej sa umenie alebo dizajn prezentuje, ale ktorú kurátorsky zastrešil niekto iný.
Pritom v Holandsku dizajnérske štúdiá ako De Designpolitie či Catalogtree bývajú oslovované firmami a inštitúciami právě pre ich výskumnú agendu a úmysel podieľať sa na obsahu. U nás sa dizajnér prizýva vačšinou v poslednej fáze, keď už je vytvorený obsahový koncept, a nie je už priestor na zasahovanie do komunikovaného obsahu. Dostaneme konkrétne podklady a s nimi máme pracovať, vačšinou klientov nezajujíma náš feedback alebo nevidia význam v našej konkrétnejšej participácii na obsahu. A to je škoda, dizajnéri sú totiž celkom inteligentné tvory a často možu poskytnúť okrem formálne inovativnych a praktických riešení aj svoj vlastný názor, ktorý može klientom komunikovaný obsah skutočně obohatiť.


MS
V tomto tématu budu možná mírně optimističtější než Katarína, vše souvisí s rozdělením rolí, které některým umělcům, pracujícím na poli designu, přidělujeme. Mnoho Designérů se zkrátka v určité rovině považuje za umělce, tečka. Role kurátora je ale opravdu něco, co by se mohlo v příštích letech změnit. Myslím si, že designéři jsou přímo velmi inteligentními lidmi a jejich přístup k řešení výstavy, instalace, projekce, nebo čehokoliv jiného může být velmi inspirativním posunem v přemýšlení o umění obecně. Naopak si také myslím, že teoretici, volní umělci (ať už to znamená cokoliv), nebo kurátoři mohou zasahovat do kompetencí, tradičně přisuzovaných designérům. Žijeme ve velkém kolotoči rolí a nevím jak Katarína nebo ty, ale já mám kolotoče docela rád.

LH
Critical Daily je participatívne vznikajúcim online blogzinom – tzn. že prispievať može ktokolvek, či už celým kritickým projektom, alebo len konkrétnou témou, myšlienkou či komentárom. Cieľová skupina sú primárne grafickí dizajnéri, venujúci sa kritickej praxi. Ako vyzerá interakcia s takýmto úzko špecifikovaným publikom – prispievajú dizajnéri so svojimi projektami?

KB
Áno, Critical Dialy je v prvom bode platforma pre kritických dizajnérov. Hovorí o tom aj dizajn projektu, ktorý nie je úplne lahko strávitelný pre bežného diváka. Chceli sme, aby slúžila okrem iného aj ako open-sourced platforma – archív nápadov na projekty a témy od dizajnérov. To znamená, že každý tam može pridať aj vlastné názory či témy aj bez projektu, a tými sa može niekto další inšpirovať. Na jednu myšlienku totiž može existovať nespočetné množstvo vizuálných riešení či projektov. Aby však archív existoval aj offline a dizajnéri sa mohli trochu interaktívne realizovať, pridali sme tam funkciu generovania zinu do PDF, ktoré sa dá tlačiť aj na bežnej laserovej tlačiarni.


MS
Částečným cílem je opravdu vytvořit skupinu pravidelně publikujících designérů, kteří nahlížejí svůj obor z kritické perspektivy a jiného úhlu pohledu.


KB
Ako však motivovať našich dizajnérov, aby tam dobrovolne vkladali príspevky? Snažíme sa na viacerých úrovniach, ale doteraz sa nám nepodarilo dosiahnuť, aby tam niekto sám od seba niečím prispieval, až na pár výnimiek.

MS
My jsme jedni z nich. (smích)


KB
No nemusíme prezrádzať všetko, Matěj! Dizajnéri sa chcú viac zaoberať svojou vlastnou praxou a udržiavať si dobrú klientelu, ktorá im zabezpečí obživu alebo kultúrno-společenskú prestíž. Tomu dávajú pochopitelne prednosť pred kritickými neziskovými projektami, ako je napríklad Critical Daily. Často si neuvedomujú, že vlastne majú vo svojom portfóliu aj kritické projekty, ktorými by mohli prispievať. Alebo že ich názory sú zaujímavé a tiež spoločensky a občiansky doležité. Navyše sa zlaknú aj toho, že je to žurnalistický projekt, v ktorom třeba aj niečo zmysluplné napísať. A dizajnéri píšu velmi neradi.


LH
Máte v pláne projekt dalej rozvíjať?


KB
Určite máme v pláne ďalej rozvíjať obsah Critical Daily, technickú stránku, ale aj tím ludí, či dalšie súvisiace produkty. Tento rok by sme chceli oslovovať dalších potenciálných blogerov, medzinárodných partnerov a skúsiť viac preskúmať medzinárodný fundraising, ktorý by zabezpečil viac financií. Našim cielom je jedného dňa vytvoriť stabilnú redakciu a mať okolo seba tím ludí, ktorí by sa tejto práci mohli venovať systematickejšie, nielen vo volnom čase.
Taktiež po technickej stránke by sme chceli vylepšiť Critical Daily mobilnú aplikáciu a lepšie ju zviditelniť.
Dlhodobo – by sme chceli rozšíriť tím. Je to však pomerne ťažké, keď musíte veľa energie vynakladať už len do vysvetlovania toho, čo je to kritická prax a prečo je doležitou súčasťou našej profesie, Matěj potvrdí. Ťažko je aj prilákať iného dizajnéra k hotovému projektu, ktorý má jasne definovaný a vytvorený koncept a vizuál.
Taktiež v dlhšom horizonte som osobne rozmýšlala aj nad novými produktami ako publikáciou, niečo ako ročenkou či výročnou správou o stave kritického dizajnu – publikáciou, ktorá by zozbierala a obsahovala nejzaujímavejšie projekty z Ciritical Daily obohatené o nejaký teoretický kontext. Teraz je na to asi eště priskoro – Cirtical Daily eště nereprezentuje reálny obraz toho, čo sa deje na Slovensku, Česku či vo svete – ja sama som tam eště nepridala všetky príspevky z mojho 5-ročného výskumu. (smích)
Okrem toho mám v pláne niekedy v najbližšej době vytvoriť z dizertačnej práce o kritickej praxi v grafickom dizajne populárnejšie orientovanú publikáciu s prístupnejším jazykom. S tým súvisí aj dávnejšie plánované publikovanie série člínkov vychádzajúcich z dizertačky v Designume.


MS
Vše podepisuji.

Graphic Design’s Factory Settings

Graphic Design’s Factory Settings

by Jacob Lindgren

Vilém Flusser, The Shape of Things

“Naše školy jsou v jistém smyslu továrny, ve kterých se pracuje se syrovým materiálem, je zde tvarován a navrhován do produktů, které mají splňovat různé životní požadavky. Specifikace výroby vycházejí z požadavků civilizace dvacátého století, a je to práce školy, aby své žáky vymodelovala dle těchto daných specifikací.”

— Elwood Cubberly, Public School Administration, 1916


Vzdělávací instituce usilují o to, co trh vyžaduje (reakce na kapitálovou poptávku po levných, standardizovaných a předvídatelných dílech) a formuje budoucí designéry do nahraditelných jednotek. Do jaké míry je tento cyklus, zapletení designu a průmyslu, považován za „tovární nastavení“ grafického designu?


Vilém Flusser described the factory’s mode of production as “turning,” in that manufacturing is “turning what is available in the environment to one’s own advantage, turning it into something manufactured, turning it over to use and thus turning it to account.”


Při bližším prozkoumání továrního nastavení grafického designu, nalézáme nezpochybňované a zděděné modely, které se považují za „výchozí“, a které jsou zastáncem neochoty vykročit nebo se oddělit od svého vztahu k průmyslu, k továrně. Resetování nebo přeprogramování těchto modelů, by mělo být výzvou k tomu, aby se praxe a výuka grafického designu odpoutaly od jejich jednosměrných vztahů k moci a znalostem.


V článku se rozebírá také postup učení u Bauhausu, kdy designér procházel všemi poli designu, nehledě na své zaměření. Učil se od práce s materiálem až po typografii, tak o funkci a estetice výrobku, což už se v dnešní výuce vytratilo. Tedy výuka designu jako taková je rozdělena do různých odvětví, produktový, obalový, interiérový design atd., které studenti nepřekračují “mimo obor”.

Bauhause wheel of learning


Je tohle všechno i možným důvodem vizuálního smogu? Kdy někteří designéři v praxi nedokáží hledět na všechny potřebné stránky tvorby?

Nebo je to chybou zastaralého a líného školství?

Je design vyučován jako hlavní zdroj znečištění, kdy podporuje tvorbu přehnaného a soutěživého designu, kdy je důležité aby design byl do oka bijící a všímatelný? Historicky tedy tak ztrácí svůj daný význam, aby sloužil k jednoduchému poskytnutí informací, spolu s dobrou estetikou, aby jen nesloužil masám, ale aby usnadňovat život uživatelů.

edited by Michaela Kempná

— as we exit, where should we turn?

https://walkerart.org/magazine/jacob-lindgren-graphic-designs-factory-settings

PosterLad chce změnit vnímání plakátů

Umělecký projekt českého designéra Vratislava Pecky má za cíl změnit vnímání plakátu jako takového. Jednoduché tvary, geometrická vyváženost a živé barvy, to jsou společné jmenovatele projektu PosterLad. Cílem pak je především vizuálně zaujmout. Protože svět potřebuje dobře vypadající věci.

„Věřím, že plakát nemusí vždy něco propagovat — událost nebo třeba produkt. Místo toho se snažím využívat médium jako prostor pro realizaci svých výtvarných představ.“ Vratislav Pecka, PosterLad

Hlavním zdrojem inspirace pro tento projekt jsou devadesátá léta. Obaly od VHS, grafika z té doby, oblečení nebo hudba. Dalším velkým zdrojem inspirace je pak i Bauhaus škola. Vratislav Pecka se narodil v Praze v roce 1988. Několik let studoval střih videa na Filmovce v Písku, už v té době se ale našel jinde — v grafice. Na volné noze pracuje už více než dvanáct let. Nyní žije s manželkou v Amsterdamu.

„Projekt PosterLad vznikal jako takový můj personal project v roce 2016, kdy už mě přestával bavit fakt, že veškerá práce, kterou udělám, je pro moje klienty. Začal jsem tedy dělat plakáty, postovat je na instagram a postupem času se tam moje práce na profilu @posterlad stala relativně populárním. Dnes můj profil sleduje přes 60 tisíc followerů.

PosterLad projekt vyhrál Silver A’Design Award 2019 a German Design Award 2020. Plakáty byly vystaveny na různých designových festivalech mj. v USA nebo Ekvádoru. Zároveň se také začaly prodávat na mém e-shopu.“

Komentář Zuzany Koubové

Tento článek mě zaujal především kvůli toho, že profil PosterLad sleduji již nějakou dobu na svém instagramu. Celkový koncept mi přijde zajímavý a je to až lákavé pro oči, tím to pro mě, avšak končí. Když se mi na instagramu ukáže nějaký z těchto příspěvků, tak neudělám nic jiného, než scrolluji dál. Z počátku to člověka baví a má chuť tyto věci sledovat, pak je toho ovšem přesycený a už jej to ani moc nezajímá, neboť je to „všechno na jedno brdo.“
A to mě dostává k otázce: „Nepůsobilo by to takto i na lidi, kteří by se s těmito plakáty setkávali v každodenním životě?“

Jistě, žijeme v době, kdy se všechno zjednodušuje a veškeré informace chceme dostávat co nejrychlejším způsobem. Není tohle už ovšem příliš, když to člověku stejně nic neřekne? Přemýšlím nad tím tedy tak, že by se veškeré plakáty, které vidíme na ulicích začaly zjednodušovat tímto způsobem. A pokud by tomu takto bylo, tak se dostávám k další otázce: „Donutilo by společnost si o daném plakátu zjistit více, když ani neví, co jich chce říct, či neví, k čemu se tento vizuální styl váže?“

Příklad

Contrary to popular belief, Lorem Ipsum is not simply random text. It has roots in a piece of classical Latin literature from 45 BC, making it over 2000 years old. Richard McClintock, a Latin professor at Hampden-Sydney College in Virginia, looked up one of the more obscure Latin words, consectetur, from a Lorem Ipsum passage, and going through the cites of the word in classical literature, discovered the undoubtable source. Lorem Ipsum comes from sections 1.10.32 and 1.10.33 of “de Finibus Bonorum et Malorum” (The Extremes of Good and Evil) by Cicero, written in 45 BC. This book is a treatise on the theory of ethics, very popular during the Renaissance. The first line of Lorem Ipsum, “Lorem ipsum dolor sit amet..”, comes from a line in section 1.10.32.

There are many variations of passages of Lorem Ipsum available, but the majority have suffered alteration in some form, by injected humour, or randomised words which don’t look even slightly believable. If you are going to use a passage of Lorem Ipsum, you need to be sure there isn’t anything embarrassing hidden in the middle of text. All the Lorem Ipsum generators on the Internet tend to repeat predefined chunks as necessary, making this the first true generator on the Internet. It uses a dictionary of over 200 Latin words, combined with a handful of model sentence structures, to generate Lorem Ipsum which looks reasonable. The generated Lorem Ipsum is therefore always free from repetition, injected humour, or non-characteristic words etc.

There are many variations of passages of Lorem Ipsum available, but the majority have suffered alteration in some form, by injected humour, or randomised words which don’t look even slightly believable. If you are going to use a passage of Lorem Ipsum, you need to be sure there isn’t anything embarrassing hidden in the middle of text. All the Lorem Ipsum generators on the Internet tend to repeat predefined chunks as necessary, making this the first true generator on the Internet. It uses a dictionary of over 200 Latin words, combined with a handful of model sentence structures, to generate Lorem Ipsum which looks reasonable. The generated Lorem Ipsum is therefore always free from repetition, injected humour, or non-characteristic words etc.

Pravý sloupec

Levý sloupec

Paul Maheke