A book celebrating humble brick versus a book celebrating humble dick.

“Kdybych měl někomu vysvětlit, proč majoritní společnost nenávidí nás — humanitně vzdělané libtardy, absolventy uměleckých škol a gender studies, filosofy, sociology a přeborníky v rozjímání nad avokádem — ukázal bych mu asi knihu Brick Index, kolekci 155 fotografií cihel vytištěných v životní velikosti a seřazených podle odstínu od nejsvětlejší po nejtmavší. A ono na té kritice nakonec asi něco bude! Protože když se pohybujete mezi lidmi, co sbírají fotky cihel a designují čtyřsetstránkové knihy s kresbami penisů nebo plátky mortadelly, může vám snadno uniknout vcelku zřejmá absurdnost tohoto počínání, a tedy i vcelku spravedlivé rozhořčení spoluobčanů, kteří celý život dělají ostrahu skákacího hradu nebo jezdí s hovnocucem. Ano, jsou to všechno krásné cihly a neméně krásné penisy! Jenže — opravdu je nutné spotřebovat na ně tunu papíru? Nevím. Ale dojdu si teď pro avokádo a zase mám nad čím celý den přemýšlet.” – Martin Pecina

K tomuto textu bych se chtěl vyjádřit stejnou formou jakou je sám pojat a to rádoby neutrálně.
Rozmýšlením nad podobnými tématy, ať knih o mortadelle či penisech, nebo asi plýtvání, čas od času strávím pár chvil.Jenže být myslitelem nad těmito tématy je podle mě užitečnější, než být jedním z jejich aktivních členů. Ne že bych byl striktně proti vzniku zmiňovaných věcí, myslím si, že kultura, zda-li se to takto dá nazvat, je důležitá a to včetně knih s cihlami. Přeci jen si nemyslím, že cihelny dělají nějaký historický průřez, i když to asi nebude hlavní pointa knihy.
Přeci jen rozmýšlením nic nezkazíte, nic tím nepotisknete, ani tím nevyvoláte veřejnou diskuzi. Naopak se posunete, většinou dojdete nějakému závěru, ale ten už nechám na vás.
Další část mého komentáře spočívá ve vyjádření se k datu vydání článku a samotné podstatě. Článek je z roku 2019 a hlavní myšlenkou je otázka tisku ne úplně podstatných knih. Nyní jsme v roce 2020 ve druhé vlně pandemie viru Covid-19 máme ta sebou značnou přeorientaci na virtuální prostor a já se ptám jestli je tato otázka stále aktuální a jestli není lepší a účinnější řešení těchto otázek. 
Můj pohled na věc je takový, že přestože jsem vyrůstal již na elektronice a myslím si, že jsem se rychle adaptoval vcelku bez problémů na vzniklou situaci. A i přestože se začaly ve značné míře pořádat virtuální akce, kterých jsem se dost často účastnil, tak pokud tato situace nebude trvat tak dlouho aby naše i mladší generace zapomněla, nebo zapomněly, na to jaké to bylo si vzít knihu do ruky, nebo jim to bude již natolik cizí jako mě dotyk žáby, tak zde stále bude nutnost tisknout mortadelové knihy. Zatím jsem stále pro to, ale vše se může změnit.